OndřejHübl

Píšu pro obrazovku to, co by se do třicetivteřinového spotu nevešlo. Temný humor, skuteční lidé a dějiny, které se nedají přeskočit reklamou.

• Zkáza Dejvického divadla

  Seriál podle mé povídky ze sbírky Hod mrtvou labutí. Scénář jsem psal s Miroslavem Krobotem. Herci Dejvického divadla hrají pokřivené verze sebe samých a jejich divadlo jde ke dnu.

  Pustit na iVysílání ↗

  Recenze Mirky Spáčilové v MF DNES ↗

  Česká televizeSeriál, 2019

• Bican

  Životopisný film o Josefu Bicanovi, jednom z nejlepších střelců v dějinách fotbalu. Příběh hráče, kterého dvacáté století nenechalo jen hrát fotbal. Scénář píšu s režisérem Jakubem Červenkou, projekt podpořil Státní fond audiovize a od začátku za ním stojí SK Slavia Praha. Premiéra se plánuje na rok 2030.

  Připravuje se velkofilm o Josefu „Pepim“ Bicanovi (slavia.cz) ↗

  Celovečerní filmHistorické drama
  Ve vývoji

• Šedesátky

  Šedesátá léta, Semafor a česká populární hudba v krátké době, kdy se smělo trochu víc. A pak zase ne.

  Seriál6 dílů
  Ve vývoji

• Opona

  Dystopický thriller, který vznikl jako scénář minisérie a vyšel jako román. Hotový svět s postavami připravenými pro obrazovku.

  MinisériePředloha: román, 2022

Dvě knihy u nakladatelství Druhé město. Obě nekorektní a obě skončily na obrazovce nebo na cestě k ní.

• Opona

  Dystopický mysteriózní román o otázce, kterou si klademe málo: jsme si jistí, že jsme opravdu svobodní? V roce 2026 vyšel německy jako Der Vorhang v nakladatelství Voland & Quist, v překladu Daniely Pusch.

  Recenze Radima Kopáče v MF DNES ↗

  Der Vorhang u Voland & Quist ↗

  RománDruhé město, 2022
  Voland & Quist, 2026
  Německy

• Hod mrtvou labutí

  Debutová sbírka nekorektních povídek z pražského divadelního a městského světa. Skuteční lidé, vymyšlené katastrofy. Z jedné povídky vznikl seriál Zkáza Dejvického divadla.

  PovídkyDruhé město, 2018
  272 stran

Píšu sloupky do novin a časopisů. O svobodě, humoru a době, která se bere příliš vážně.

• Sólo pro Hübla

  Sloupek v kulturní rubrice MF DNES a iDNES.cz. Jednou měsíčně, skoro dva roky, o čemkoli od umělé inteligence po zájezd do Trhových Svin. Všechny texty jsou tady celé, stačí rozkliknout.

  Slovaříjen 2024

  Jsou to jen slova, slabiky složené ze známých či neznámých písmen v nejrůznějších variacích, ale přesto znamenají mnoho. Existují slova, která ve mně vzbuzují touhu: číst knihy, poslouchat rádio, dívat se na film, sledovat drama, jít ven nebo něco udělat, dojmout se, zjihnout, rozesmát se. Jsou jako na révě hrozen, z jehož šťávy se jednou stane víno. Jsou to například tato slova:

  Sazenice, teletina, velejemný, loďka, Mahler, kouřová, kéž, šplouchání, plácek, nečum, zahálka, adagetto, sýkorka, voraří, žrádlo, šnek, Buty, vrtkavý, bůček, zabíjačka, šmajchl, houbovitá, Mojmír, plantážníci, sameťáček, Aerovka, jezevčík, livrej, šofér, vylíhnutý, skořápka, zmařená, rozhlas, homoprut, Petynka, zachrul se, kiosk, přenoska, vlha, sedmitečné, hudlařina, klokočí, plonk, žaludská, zahučel, plástve, fretka, vingl, modrý, plachta, Laptěvů, hoboj, prorostlý, dvouplošník, krtčí, sedma, plachá, réva, Kopfrkingl, rendlík, kvas, tloušť, tmoucí, rybenka, štětinatá, průrva, trysk, ohambí, frťan.

  Když některá z nich náhodně seskupím do vět, vznikne například tento text:

  Zachrul jsem v podpalubí se jako šnek do ulity a pokračoval v plavbě. Plul jsem v moři Laptěvů, plachta z teletiny na modré, ach bože tak nebesky modré obloze, byla napnutá jako právě vylíhnutá alka a vrhala mou skořápku porostlou starofrancouzskou, plachou révou vstříc neznámé kouřové zemi. Kéž šplouchání mořské pěny o kýl mé loďky nikdy neutichne! Připomíná mi totiž hoboje z Mahlerovy páté symfonie, čtvrtou větu, adagetto. Nalej si, příteli, a popluj se mnou hloub do té průrvy, o které jen vzdáleně tušíš, popatři dolů, kde houstne tvůj stín, kde ani tichý výdech šumivých vín nevyplaší vlhu hodující na tvém vrtkavém strachu…

  A pak jsou slova, která když slyším, vidím nebo čtu, ve mně okamžitě vzbuzují odpor, neboť vím, že svět a myšlenky, které se marně snaží popsat nebo vyjádřit, nesnáším. Nadto jsou to slova, kterým byl dost často ukraden jejich původní význam. Jsou jako shnilé maso na mrtvé kosti. Už jsem dost starý a času mám málo, a tak, když uslyším nebo uvidím jakékoli ze slov níže, vypínám a jdu jinam. Jsou to například tato slova:

  Maskulinita, obsah, diverzita, veřejný, inkluze, prostor, gender, klimatická, výzva, globální, desinfo, evangelista, kouč, tíseň, meeting, změna, trans, nepodmíněný, patriarchát, zelený, youtuber, liberální, příležitost, talenty, vášeň, neutuchající, procesy, podcast, úkáčko, russák, zdroje, produkty, lubrikant, hejt, socky, předsudečná, odžít, skóruje, nedoručil, hygiena, komunitní, spotřebitel, Sparta, tripartita, hodnoty, duhové, toxický, zkoumá, otevřené, grantový, menšinový, artový, posilující, nenechme, hostka, zájmena, Alžbětko, kolaborovat, Klus.

  Když je náhodně seskupím, dostaneme korporátní newspeak, politickou agitku, tweety různých anonymních trollů nebo obhajoby grantových projektů.

  Inkluzivní hostka nedoručila klimatickou příležitost ve veřejném patriarchátu. Nenechme padnout její neutuchající komunitní gender! Pojďme společně kolaborovat na globální změně, je to příležitost dodat skvělý obsah. Když otevřeně nastavíme trans procesy a zelené zdroje, nepohrdneme sociálními lubrikanty, tak směle vytvoříme transparentní grantový systém pro menšinové tvůrce. Žádný toxicky maskulinní russák zde nesmí a nebude klamat artového spotřebitele. Radiační situace na Ukrajině zůstává dementní.

  Každý si naštěstí stále může vybrat, co mu vyhovuje. Jestli nerůst nebo život.

  Výlet do Trhových Svinsrpen 2024

  Přijal jsem pozvání na autorské čtení a besedu na festival do Trhových Svin, které zde pořádá spisovatel Jan Štifter. Přiznám se, že jsem dlouho váhal, protože tato čtení považuji za nudně strávený večer: my autoři totiž často neumíme pořádně číst své texty nahlas, navíc jsem dlouho nic nového nenapsal a propagovat dva roky starou knížku je už trochu passé. Nicméně kolega Stančík mě přesvědčil, že zrovna v Trhových Svinech jsou místní připravení, sečtělí, chodí v hojném počtu a je to prý i hezký výlet. Vybavil mě třemi dobrými radami: 1) nekritizuj Emila Háchu, je to místní slavný rodák a mají ho tam rádi 2) nedělej si legraci ze Slepičích hor (nejvyšší hora Kohout) 3) zajeď se podívat na goticky opevněnou ves Žumberk. S těžkým srdcem jsem se sbalil, rozloučil se s plačícími dětmi nad zhroucenou ženou, z nohou, kam se mi věšeli, jsem odkopnul vyjící jezevčíky, a vyrazil na cestu. Zakázal jsem si přemýšlet o hrůzných dopadech mé nepřítomnosti, ale přeci jen mi na mysl vyplouvaly myšlenky, jak pěna z kalné vody pochybností. Zvládnou to beze mě? Neutopí se ve vaně? Neumřou hlady? Nesežerou psi hovno? Sevřel jsem věnec (volantu – nikoli řitní) a vyrazil.

  Na D1 tentokrát nebyla žádná nehoda, pohodlně jsem najel na hlavní tah směr Budějovice, když z rádia zazněla píseň František od Buty. Nevím, bylo-li to kocovinou, která obnažila některé neuralgické body něhy v mém mozku, nebo snad začínajícím stářím, ale ten zdánlivě banální text zpívaný do průzračně čisté melodie mě dojal, jako bych až teď odhalil starou zaprášenou pravdu: jsme na světě proto, abychom vykonali jakousi dobrou, obyčejnou věc, abychom drželi slovo, které jsme dali předkům a vychovali tak i naše děti a pak bude svět v pořádku a voda na hladině rybníka bude klidná jako velké zrcadlo, kam rádo svítí sluníčko. Slzu zamáčknout, odbočit na Třeboň a už jsem byl tam.

  V Trhových Svinech mě osobně přivítal Jan Štifter, provedl mě po městečku, prozradil něco z jeho minulosti a odvezl na blízký Buškův hamr, kde jsme nad sklenkou lahodného Platanu probrali, jak bude to bude probíhat. Byl jsem příjemně potěšen, že moje knihy a práci zná, přece jen nejsem autor, který prodává desítky tisíc výtisků.

  Večer se za kostelem sešlo početné publikum, což mi lichotilo, a mohl jsem hlasem mírně poznamenaným trémou přečíst pár ukázek ze své Opony a čelit zajímavým otázkám na literaturu, seriály a reklamu. Překvapilo mě pár pikantních dotazů na některé detaily z mé předešlé knihy (například ovar z delfína na japonském zájezdě operního souboru), které jsem už skoro zapomněl a které byly jakousi ozvěnou z bezstarostné minulosti světa před covidem a před válkou, kdy jsem si dělal legraci z podobných věcí. Na chvilku jsem omládl a ze záplatované verze Hübl.48 jsem se stal verzí sebe sama bez autocenzurních aktualizací a bylo mi fajn. Podepsal jsem nějaké knížky, které zde prodávala paní Veronika z budějovického knihkupectví, a šli jsme na společnou večeři. Z knihkupkyně se vyklubala vášnivá slávistka, která mě zaujala vysokou úrovní znalostí z prostředí českého fotbalu, takže jsme mohli probrat přestupovou politiku trenéra Trpišovského, nešťastné zranění Vlčka nebo zavzpomínat na slavný postup přes Sevillu.

  Zkrátka výlet do Trhových Svin se podařil a kamarád mi na sociálních sítích vtipně napsal, že „tví Trhoví Sviňané ti rozumějí“. A samozřejmě že mí milí jezevčíci hovna sežrali až po mém příjezdu.

  Tak jsem to konečně vidělčerven 2024

  Tak jsem to konečně viděl. Co? No přece diváky i kritiky tolik vyzdvihovanou detektivní minisérii „Metoda Markovič - Hojer“. Nechtělo se mi kvůli tomu předplácet si další streamovací službu, už teď jich mám víc než dost, ale nakonec jsem podlehl nadšenému hýkání kolegů a pořídil jsem si to. Po shlédnutí jsem si musel navíc pořídit klobouk, abych ho mohl smeknout a vyseknout autorům poklonu.

  Už dlouho jsem neviděl něco tak dobrého, co se běžné české televizní produkci tolik vymyká. Je to skvěle natočeno a zrežírováno, kamera je netelevizní a filmová, jsou zde výborné herecké výkony, ke kterým se ještě vrátím, ale co bych chtěl vyzdvihnout jako první, je scénář. Přiznám se, že jsem k tomu nejdříve přistoupil s předsudkem; myslel jsem si asi toto: „no co? tak natočili Případy prvního oddělení, akorát že jako dobovku ze sedmdesátých let a tím to hasne.“ Nemohl jsem se mýlit víc.

  Právě to, jak je celý případ „Hojer“ uchopen, jak je rozepsán a každý díl nápaditě zarámován do menších, ne tak zajímavých zločinů, které zde představují běžnou rutinní práci (většina vražd jsou ve skutečnosti nudné „domácí zabijačky“ vyřešené za pár dnů, které se zbytečně pro televizní tvorbu nafukují a dramatizují), to je na celé minisérii pro scenáristu asi nejzajímavější. Otcovský přístup Markoviče k primitivnímu hovadu Hojerovi nám při rekonstrukcích vražd (hlavní dějová linka seriálu kopíruje výslechy, pomalé přiznávání se obviněného k dalším a dalším vraždám a jejich rekonstrukce) umožňuje prožívat celou škálu pocitů a emocí: od prvotního zhnusení, přes strach a odpor, ale následuje i pochopení, lítost a dokonce je zde místo i dost šibeniční humor, který má své opodstatnění. To vše díky skvěle napsaným a samozřejmě i zahraným postavám nám ožívá před očima ve velmi napínavém psychologickém příběhu.

  Vedle hlavní dějové linky totiž sledujeme i vedlejší: rodinné životy Markoviče a jeho kolegů, někde vtipně jindy smutně propletené s vyšetřováním, dalším dramatickým obloukem je výpomoc sadistického vězně inženýra Tekverka v podání démonického Vojty Kotka. A to už se dostávám k hereckým výkonům. Petr Lněnička v roli Markoviče je otcovsky chápavý, Michal Isteník v roli psychiatra cynicky věcný (jejich kulečníkové partie s rejpavým štamgastem Skamenem jsou příjemným osvěžením), Vašek Neužil v roli toho drsnějšího policajta je opět skvělý (jeho výkon po tragické ztrátě partnerky mi vehnal slzy do očí), Adam Mišík jako mladý proutník zábavný a uvěřitelný, ale co mě naprosto dostalo, byl Hojer, respektive výkon herce Petra Uhlíka, o kterém (nechť mi odpustí) jsem do té doby neslyšel. Takhle geniálně zahranou postavu jsem snad ještě neviděl. Primitivní, do sebe uzavřený introvertní blb, který, když si ho vyšetřovatel postupně získává, pomalu roztává a přidává jemné valéry dětinskosti, až ho divák skoro začne litovat, a v ten okamžik nastane takový problesk bestiality a sadismu, že vám běží mráz po zádech. To se zkrátka nedá popsat – to musíte vidět! Jediné, co bych tvůrcům vytknul, byl trochu horší zvuk, kdy jsem některé dialogy utopené v ruchu prostředí musel shlédnout vícekrát.

  Zbývá jen popřát hodně štěstí do další série a vyjádřit přání, aby se tým tvůrců neměnil, navzdory tomu, že natáčení tak dobrého seriálu, kde režisér nepustí záběr, dokud není dokonalý, jistě přináší spousty přesčasů a vícenákladů. A líp vymíchat zvuk!

  Takový obyčejný životkvěten 2024

  Dcera dostala k narozeninám kolo. Teď ještě, aby jí někdo naučil jezdit. „To snad uděláš ty, ne? To dělaj tátové,“ řekla mi žena. „Já ne,“ odpověděl jsem, „nejsem pedagog. To bude tragédie a za 10 minut budeme zpátky s brekem. Nauč jí to ty, já budu doma klidně umývat okna, vytírat záchody i tu poličku přivrtám, ale kolo ne!“ Žena zůstala konsternovaně stát. „A kdo teda naučil tvoje tři starší kluky jezdit?“ Odpověděl jsem, že to byl pan Kubík. Náš podivuhodný soused. Toto je zpráva o něm.

  Pan inženýr Theodor Kubík bydlel pod námi (a taky vedle nás, což je dáno magickou spletitostí našeho domu). Když jsme se přistěhovali, žil zde se svou ženou, bylo jim už přes osmdesát, svoje děti neměli, tak adoptovali ty naše jako své vnuky a my je jako takové prarodiče. Pan Kubík zde bydlel od války. Jeho bratr byl totiž v německém koncentráku, kam ho odvezli spolu s celou třídou gymnázia při Heydrichiádě kvůli nějakému vtipu – jako ve filmu Vyšší princip. Tam se potkal s jedním kanovníkem od sv. Víta a řekli si, že když to přežijí, potkají se. Pomáhali si, přežili a kanovník jemu a jeho bratrovi Theodorovi zařídil malý studentský byt. Bratři začali studovat vysoké školy, jeden po studiích odešel a pan inženýr již zůstal. Postupně si byt svépomocí rozšířil o bývalou maštal pro koně, na nádvoří vybudoval malou, ale roztomilou zahradu, která se rozprostírala pod staletou hrušní a kvetla od jara do podzimu. O tu zahrádku jsem se pak přes léto staral já, když manželé Kubíkovi odjeli na letní byt, jak své chalupě v jižních Čechách říkali. Zaléval jsem ji, občas plel a popadané hruštičky pečlivě sbíral a dával kvasit. Kubíkovi hruškovici nedělali, s tím jsem začal až já. Originální Hüblova Hradčanská Hruškovice se dokonce pro svou vytříbenou velejemnost dostala až do literatury, a to do románu Mlýn na mumie!

  Pan Kubík získal za první republiky klasické vzdělání s latinou a řečtinou na gymnáziu, což mu dle jeho slov zlehčovalo učit se cizí jazyky. Díky tomu mohl být v 50. a 60. letech mezinárodním tajemníkem veslařského svazu. Tóda, jak mu v klubu říkali, byl totiž významným veslařem SK Slavia a pozdějším trenérem. Jezdil na skifu a vždycky, když jedu kolem, myslím na to, že nějaká stará, krásná loď nese jeho jméno.

  Kubíkovi byli velcí milovníci vážné hudby a vlastně díky nim jsme začali chodit na Českou filharmonii. Sám pan Kubík hrál výborně na cello, i když se nám neustále omlouval „za to svoje občasné vrzání.“ Když jsme si po koncertě dávali dvojku vína a koncert se vydařil, tak s takovým hezkým uspokojením říkával: „dneska to byl nádhernej kravál, ten Šostakovič!“

  Když jsem opatrně vyzvídal, jak vypadaly za totáče proslulé mejdany souseda Jiřího Muchy, paní Kubíková se vždy zasnila a říkala, že to bylo krásné. Pan Kubík jí oponoval: „jen si vzpomeň, jak jsi nadávala, když začali ve tři ráno preludovat na to harmonium!“ Měli ho bohužel jen přes zeď.

  I ve svých 85 letech vždycky v sobotu naskočil na závodního galuskáče a odjel na Ořechovku na tenis, v zimě do Hvězdy na běžky. Autoservis nepotřeboval, svoji škodovku si zvládl opravovat sám, byl to inženýr strojař a do devadesáti s ní jezdil na chalupu.

  Jeho žena zemřela náhle – na mozkovou mrtvici. Protože ji měli naše děti moc rádi, chtěli jsme jim to nějak citlivě oznámit, asi jsem řekl něco ve smyslu: „víte, staří lidé mají křehoučké tělo, tak se může stát, že jim v mozku praskne žilka a oni najednou nejsou. Ale chlapci, to umírá jen tělo, duše je nesmrtelná, paní Kubíková se na nás dívá z nebe.“ A když zlomený vdovec s červenýma očima chodil po sousedech s partem, potkali jsme ho. Vojta, tehdy asi čtyřletý syn, ho tenkrát chtěl utěšit, a tak mu řekl: „Já vím, kde je paní Kubíková! Na Měsíci! Protože jí prasknul mozek!“

  Narodil se ve Vídni, bratry měl v Roudnici nad Labem a svůj krásný, neobyčejný život prožil v Praze. 24. června to bude 5 let, co nás opustil.

  Dceru jsem před týdnem na Ladronce naučil jezdit asi za půl hodiny. Pan Kubík se na nás díval z nebe a smál se. Vita brevis, ars longa.

  Vaječníkybřezen 2024

  „Napiš konečně o něčem, co máš rád!“ Hlas mé ženy zněl skoro výhružně, když mě spatřila, jak datluju něco do notebooku, a pokračovala: „Buď píšeš o tom, co tě štve, nebo se něčemu vysmíváš, sarkasticky to komentuješ, pořád něco ironizuješ a předvádíš se, jak někoho vtipně sejmeš. Copak není něco, co máš rád a o čem bys tak i napsal? Cokoli – lidi, film, kniha, příroda.“ Teď už zněla tak, že se tomu nedalo odolat. Skoro prosebně. Odpověděl jsem konejšivým, ale vyhýbavým tónem: „Samozřejmě, že mám něco nebo někoho rád, jen to bude asi děsná nuda.“ „To mi nevadí,“ opáčila, „jen mi slib, že nebudeš psát o stárnoucích vaječnících a dělohách!“ To byla nahrávka na smeč: „Chtěl jsem psát o údělu muže, který má vysokou hemživost spermií, a tak za svůj život zplodí pět dětí, a teď je musí nějak uživit, aniž by si mohl vybrat mezi tvorbou a rodinou. Prostě musí pracovat, starat se o ně a vydělávat prachy, ale dělá to pro ně rád a nikoho tím neotravuje.“ Ztišila hlas a myslela to vážně, když pomalu pravila: „Ať tě to ani nenapadne! K vaječníkům už se vyjádřil každej nebo přinejmenším každej druhej.“ Provokoval jsem dál: „A co něco existenciálního: o stárnoucích vaječňákách, které nikdo o Vánocích nevypil, a teď smutně stojí v ledničkách a houstnou, houstnou tak, že už nejdou ani vylejt. Jejich smysl existence se prostě odpařil.“ Pohladila mě a přesvědčila: „Napiš o něčem, co tě těší.“

  Tak dobře. Ale vážně, existuje ještě něco, co můžu mít bezvýhradně rád? Kamarád napsal krásnou knihu poesie a dočtete se v recenzi od členky poroty významné literární ceny, že je to „zastaralý, maskulinní, heteronormativní pohled na lásku.“ Mohu mít rád heteronormativní pohled na lásku nebo se tím automaticky vyřazuji z lepší společnosti? Odkdy zase rozhodují o cenách pro básníky pseudoideologické žvásty těch netalentovaných? Ale zpátky k tomu, co mám rád. Literární ceny rozdávané za angažovanost to zcela jistě nejsou. Mám rád obyčejné věci, třeba když zapraská kůrka chleba, který právě vytahuju z pece, a jeho vůně prostoupí kuchyň. Mám rád sametově lahodné rulandské modré od vinaře Oty Ševčíka. Když máme nekontrolovatelný záchvat smíchu s mojí čtyřletou dcerou, protože uslyšíme ženu, jak nadává naší jezevčici Elině, která jí právě něco rozkousala: „Já tě nakopnu ty krávo!“ a žena si myslí, že ji nikdo neslyší. Mám rád, když jiný Ševčík – Petr, středopolař Slavie, narýsuje krásnou přihrávku přes půlku hřiště, mladej Jurásek si ji prvním dotykem zpracuje do protipohybu obránce a pak vypálí levačkou nechytatelně k tyči z pětadvaceti metrů. Těším se, až po sněženkách a bledulích vykvetou první tulipány a taky na to, až na naší tajné louce nad Novým světem dozrají třešně a my si je natrháme. Nuda co? Nicméně ze seznamu si mohu odškrtnout lidi a přírodu. A co knihy?

  Těším se na novou prózu Michala Ajvaze – Pasáže. Je to můj oblíbený autor, četl jsem všechny jeho knihy, které mám rád a často se k nim vracím, když nemám co číst. Ajvaz má jedinečný, imaginativní styl, jako by psal jednu nekonečnou knihu celý život, knihu, ve které nám postupně odkrývá další světy, které se lstivě skrývají v zásuvkách starých mahagonových stolů, za zdmi zbořenišť v periferiích nebo ve skvrnách na zdech. Ale nebojte se, není to nudné čtivo: Ajvaz vtipně propojuje „vysoké s nízkým“, takže je zde kromě prolínání paralelních světů spousta příběhů v příbězích, dobrodružství, lupiček v černých přiléhavých trikotech a ukradených drahokamů v džunglích jihoamerických měst. A silný příběh u něj vyrůstá z ničeho, z náhody, klidně z tichého šplouchání vlnek v zátoce Egejského moře nebo z malého detailu kýčovitého obrazu prodávaného na tržišti. Jak moc se těším!

  A samozřejmě, abych nezapomněl na to nejdůležitější: mám rád, když žena pochopí můj maskulinní heteronormativní pohled na lásku a jdeme na to. Ale pozor na tu nebezpečnou jarní hemživost!

  Ležák U Černého volaúnor 2024

  Jsem hrdým štamgastem v hospodě U černého vola na Hradčanech v Loretánské ulici. Je to krásná stará hospoda, jejíž neměnnost je její nejvyšší hodnotou, jako jediná přežila v naší čtvrti zlatokopectví devadesátek, nudnou sterilitu nultých let i světácké hipsterství craft beer barů let pozdějších. Stát se zde štamgastem mě stálo nemalé úsilí, ale protože si nejsem vlastně jistý, jestli mladší generace vůbec tuší, co to znamená, rád to vysvětlím. Když jsem byl mladý, bylo to tak: v nejlepších hospodách na nejlepších místech seděli starší dědci a pomalu usrkávali pivo ze svých soukromých osobních půllitrů. Smáli se nebo věcem, kterým jsem nerozuměl, jedli podivné zapáchající emulze rozmíchané na talířku (znalci tuší, že mám na mysli pivní sýr) a nikdy nás, mladé perspektivní hosty, nepustili na místo. Museli jsme pít pivo na stojáka a číhat, jestli se v přeplněné hospodě náhodou neuvolní židle někde jinde, zatímco štamgasti se žoviálně rozvalovali u svého stolu. Byli jsme nuceni trpělivě čekat, než odejdou domů anebo na věčnost, do hospody „U posledního sudu“, kam nakonec zamíříme všichni. To jejich místo jsme si zkrátka museli vystát, vytrpět, vymodlit. Někteří nedočkavci vsadili na vlísávání se do přízně hospodských a přizvukovali jejich blbým vtipům, někdo dával větší dýška v naději, že ho to v pořadníku posune o pár stupínků výš, někdo to po roce, dvou vzdal. Jen ti nejsilnější a nejodolnější jedinci vydrželi různá příkoří, naschvály a bohorovné přehlížení nevrlých výčepních a po mnoha letech se jim za jejich masochismus dostalo krásné odměny: stali se štamgasty jako já. Bohužel čas nezastavíte, takže z pohledu dnešních mladých a dychtivých čekatelů už taky vypadám jako starší pupkatý dědek, který se směje divným věcem, jí něco smradlavého na talířku a na otázku, zdali je u stolu volno, odpovídám pokrčením ramen, lakonickým gestem ukážu na cedulku „stůl štamgastů, rezervováno“ a pokud jsou stále neodbytní, musím odpovědět, že o tom nerozhoduju já, ale výčepní, který jen zavrtí hlavou a tím je to celé vyřešeno.

  Moje taktika U černého vola spočívala v tom, že jsem tam chodil se džbánem. Tím jsem o sobě dával vědět, že jsem místní, že to mám blízko a že mi záleží právě na tom jedinečně čepovaném pivu a nechci žádné jiné, hlavně ne lahváče. Taky to máte blízko k pípě. Přijdete, postavíte na nerezový pult starý, kameninový džbán a řeknete: „Dnes čtyři… anebo víte co, dobrý muži? Pět a jedno vod cesty, stojí to za to, čepujete ho parádně…“ (takové vlísávání light). Taky mi pomohlo, že jsem hospodu využil jako kulisu ve dvou svých povídkách: Hod mrtvou labutí a Špacírflinta. Takže cestička ke štamgastství byla umetena a zhruba po deseti letech jsem mohl usednout ke stolu. Mezitím hospoda přežila několik menších krizí, vystřídali se zde různí výčepní, někdo zemřel, někdo odešel do důchodu, ale mezi stejnými stěnami zůstaly stejné stoly, na kterých stojí stejný jídelníček, ze kterého si vybírají stejní lidé, a hlavně - už 60 let je zde stejné pivo, Kozel dvanáctka, ležák. Neměnnost. Tak to bylo až do ledna. Nějaký mladý manažer v pivovaru rozhodl, že se jim už nevyplatí stáčet tento ležák do sudů a ze dne na den ho přestali vozit, takže si ho zde už nikdy nedáme. Jistě za to dostal pochvalu od japonského nadřízeného a ušetřil nula celá nula prd, na což je jistě patřičně hrdý. A já mu chci za nás za všechny vzkázat: ať ti pařáty svrchně i spodně zkvasí a navždy dělají chyby v Excelu, ať ti prdel přiroste k židli pivním kamenem na nekonečným online meetingu a ať se ti zakalí prezentační promítačka jak špatně vymytej půllitr! My štamgasti to nějak přežijem.

  Jak se žije na Hradčanech?prosinec 2023

  Tuto záludnou otázku dostávám poměrně často, dotyčný chce buď slyšet, jak je to tady krásné, romantické a exkluzivní anebo naopak: jak to stojí za starou bačkoru kvůli turistům. Oba předem utvořené názory mají svou pravdu, ale protože je doba adventní, čas zpomalení, tichého usebrání a laskavého vzpomínání, dovolte mi, abych nejdříve zavzpomínal na další místa, kde jsem v nejkrásnějším městě na světě žil.

  Do Prahy jsem se natrvalo přestěhoval až v roce 1995, tedy ve svých devatenácti letech. Na rozdíl od mých spolužáků ze střední jsem hned po maturitě nezačal studovat dál, ale protože jsem se už od třeťáku na gymplu živil jako D.J. a moderátor v nově vzniklém rádiu Černá hora, chtěl jsem v Praze pracovat a reklamní textař bylo zaměstnání, které mi tenkrát vonělo lákavě. Penězi a vzrušením. Toho druhého bylo dost, toho prvního nejdřív skoro nic. Dostal jsem práci a první malinkatý plat, který taktak stačil na pokrytí životních nákladů (což se do dvou let změnilo a začal jsem vydělávat celkem slušnou „škváru“, jak se tehdy říkalo).

  Bydlel jsem nejdříve ve sdíleném bytě se studenty v Řepích, ve starých Strašnicích s plynovým přímotopem značky Pohoda, který mi jednou málem ve spánku opekl chodidla tak, že se skoro dala jíst na pohodu i tupým příborem, na koleji na Chodově (načerno pod cizím jménem nějakého studenta DAMU), na studentské koleji na Větrníku (legálně jako pozdější student sociologie), v podnájmu u staré vdovy v Michli, která mi mazala svačiny do práce margarínem a večer se se mnou „chtěla dívat na televizór, pane Zíbl…“, ale já za tím pozváním zaťukaným na dveře mého zamčeného pokoje slyšel podtóny něčeho mnohem děsivějšího než Kalendárium Saskie Burešové: nabídku vdovího, krůtího sexu zrytmizovaného staccatem poskakujících zubů ve skleničce, a tak jsem jí nikdy neotevřel (a protože nesnáším náhražkové tuky, tak o konzumaci těch svačin se staral můj tehdejší kolega a začínající spisovatel Petr Stančík, chudák z nich přibral asi 23 kilo), žil jsem na Pankráci v paneláku v bytě s chemlonovou dečkou na televizi, na Balabence v Libni se starožitnou postelí, kam za mnou chodila na zálety jedna dáma, která ze mě vysávala životodárnou energii čchi a zatímco já s každou její návštěvou zestárl o několik let, ona zázračně mládla jako nějaká čarodějka, kocoviny jsem vyspával na Jezerce ve starém činžáku, kde mi domácí lezla do bytu bez klepání a chtěla po mně zdarma vyčistit balkon od několikaleté vrstvy holubího nebo spíše pštrosího trusu (je tam jistě dodnes – myslím tu vrstvu, domácí se jistě dávno zalkla vlastní žlučí nebo se jí ucpala kloaka), obýval jsem podkroví řadového domku na Skalce, kam se chodilo po příkrém schodišti, odkud mi jednou spadla opilá milenka, kterou jsem si nesl z legrace na zádech jako Bivoj svůj „úlovek“ z nějakého divokého vánočního večírku, takže jsem si na chvíli myslel, že je mrtvá, ale pak se po chvíli probrala a vůbec nic jí nebylo, takže chuť na sex se u ní blízkostí smrti zněkolikanásobila a málem mně pak způsobila mrtvičku, a to už se blížíme ke konci: celkem dlouho jsem pak zakotvil v Ostrovní ulici naproti Národnímu divadlu, kde jsem měl malou, ale útulnou garsonku a kde byl počat můj první syn (historky z tohoto bytu zde nebudu rozmazávat, to je na samostatnou kapitolu mého autobiografického psychologicko - vztahového románu), pak už byl úprk do většího: Nové město v Malé Štěpánské, krátce Vinohrady u Grébovky, odkud nás vypudil hlučný soused, ale díky němu jsem konečně zapustil kořeny zde na Hradčanech. Konečně se tak dostávám k původní otázce: je to tady celkem normální, ale jinak to stojí za hovno kvůli turistům.

  Umělé myšlenílistopad 2023

  Když jsem zde psal asi před půl rokem o umělé inteligenci, netušil jsem, jak rychlý bude její (nebo jeho?) vývoj. Ostatně koncept rozdílnosti pohlaví mu je asi cizí, takže lepší bude psát o umělém myšlení. A hned mě napadá otázka: bude genderová neukotvenost dnešních mladých lidí výhodou v komunikaci s tímto myšlením nebo ne? To rád přenechám evolučním biologům a teoretikům. Já jsem praktik. Ve starém komunistickém pojetí tříd spadám pod pracující inteligenci (nebo lépe řečeno – skutečné práci se vyhýbající inteligenci). A jak pomáhá umělé myšlení v mé kariéře reklamního tvůrce? Tak zaprvé: bombastickou reklamu to samo o sobě nevymyslí. Samozřejmě, když se člověk podívá na reklamní přestávku, má pocit, že všechny ty klišé by umělo AI vymyslet mnohem lépe a jednodušeji, a je to možná i pravda. Takové ty generické reklamy, kde se roztéká v čokoláda, lžička míchá v jogurtu jahody nebo lidi si z mobilů objednávají zboží, to určitě dokáže vymyslet lépe a jsem si jist, že to bude i mnohem rychlejší, a tedy i levnější proces, než je dnes. A taky odpadne mnoho špatných textů, které často vznikají nekompetencí těch, kteří o nich rozhodují. Jak se asi stane, že na vás někde vybafne text: „Nová STAROPRAMEN 12?“ Podle mých zkušeností to vzniká tak, že textař s grafikem napíšou: „Ochutnejte novou dvanáctku“, všude okolo dají loga pivovaru, takže ani idiot si nemůže myslet, že se jedná třeba o Krušovice, ale klient přesto trvá na tom, že podle manuálu tam musí být nejdřív jméno pivovaru, i když to vypadá jako tisková chyba, kterou způsobil blb. Ale umělé myšlení mu napíše, že je to takhle špatně. Tečka. A třeba rovnou opraví manuál tak, aby počítal s nuancemi různých jazyků. Proti tomu se junior markeťák nedokáže vzepřít. Proti starému zkušenému textaři ano. Stačí mu odepsat, že ho pravidla češtiny nezajímají, že to chce podle manuálu a je to. On je spokojený, všichni sice vypadají jako dyslektici, ale člověkohodiny se točí, taxametr běží a fakturka na konci měsíce je oprávněná. Tedy tohle by se mohlo zlepšit, ale má o to někdo zájem?

  Když jsme byli v jednom výběrovém řízení, dostali jsme nápad, jak myšlenku kampaně dál rozvinout: navrhneme, že v jednom díle Česko hledá superstar se budou místo světových hitů zpívat staré lidové písničky, které potěší dědečky a babičky v domovech důchodců. O tom se natočí malý dokument a bude spousta obsahu pro sociální sítě (ne, nebyly to pleny proti inkontinenci). Tuto jednoduchou myšlenku zadáte do pokročilé verze AI a ono myšlení vám navrhne jaká média využít, jak kampaň načasovat, strukturuje to, udělá z toho líbivý text do prezentace, přeloží do čtyř jazyků, a to celé za 30 vteřin. Zkrátka za vás odmaká takovou tu otrockou práci a vy už si jen vygenerujete ilustrující obrázky. Ale základní nápad musíte mít vy.

  A když jsme u těch obrázků, tady jde vývoj opravdu rychle. Po pár měsících odpadlo složité psaní tzv. „promptů“, kde všichni na jedné platformě viděli, co se - většinou neúspěšně – snažíte vygenerovat za obrázek. Teď to napíšete česky, stručně a jednoduše a ono to ty prompty udělá za vás. Jedna verze AI dokonce teď umožňuje vytvořit si svou vlastní aplikaci na míru přesně podle toho, co potřebujete. Asi za 15 minut jsem si vytvořil generátor interiérů pro filmové architekty. Stačí podle jednoduchého návodu napsat, kdo je vaše postava a ono to vytvoří jeho byt, pracovnu, pitevnu. Tedy například: Hugo je čtyřicátník, trošku alkoholik, reklamní textař v New Yorku v 50. letech, který se chce živit jako spisovatel, ale nemá žádné pořádné výsledky, jen občas něco publikuje v bizarních sci-fi časopisech. Žije sám v podkrovním bytě a právě si někam odskočil na skleničku. Umělé myšlení udělá chrousty chroust a za 30 vteřin máte úžasný návrh jeho pracovny včetně zmačkaných papírů pod stolem. Ale vymyslet, co vaše postava právě říká holkám ve stripklubu, proč má useknutý prst a kam zakope mrtvolu svého nakladatele, to už musí autor sám. To za nás žádné umělé myšlení neudělá.

  Již čtyři týdny žijuzáří 2023

  Již čtyři týdny žiju (Co žiju? Jak žiju? Nežiju!) ve světě bez víry. Tedy abych to upřesnil, bez víry v existenci spánku. Nejen každá noc, ale i den je epickou bitvou mezi lidskou touhou alespoň na chviličku usnout a záhadným miminkem, které má očividně schopnost manipulovat časem. Vždyť proč by jinak každé kojení trvalo více než čtyři a půl hodiny?

  Copak v dnešním světě báječných technologií neexistuje nějaká kouzelná aplikace, která by interpretovala pláč miminek a podle toho by poradila, co máme dělat? Nebo ještě dál: aplikace napojená na nějaký skvělý přístroj (dám cokoli, řekněte si!), která by automaticky namíchala ty správné ingredience a poměry: mléka, houpání a ukolébavky? Ne neexistuje. A není to díra na trhu? Odsávačka propojená s šejkrem, telefonem, repráčkem a nějakou sestavou hřídelí nebo masážním lehátkem?

  Ano, mluví ze mě zoufalství. Ale v polospánku u řvoucího miminka člověka napadají různé myšlenky a nemusí to být jen sebevražda: třeba „skvělé“ náměty na horory nebo komedie. Nebo hororové komedie, ale ty jsou, jak víme, nepoužitelné. Asi jako když se zhulíte silnou trávou a všechno, co vás napadne, vám přijde geniální a ultravtipné, ale když se ráno podíváte na zápisky, nechápete, jaké banality nebo blbosti jste vyplodili.

  Tak například hororová komedie Mlíko v letadle. Styl: parodie na béčkové katastrofické filmy ala Hadi v letadle – prostě něco jako Sharknado.

  Děj se odehrává v nějaké malé středoafrické republice, kde se schyluje nebo již zuří občanská válka. Krutí povstalci pomocí dětských vojáků obkličují města a vesnice a nedá se s nimi domluvit. V úvahu přichází jen humanitární letecký most, ale na posledním svobodném polním letišti skoro nikdo neumí přistát. Jen kapitán Makumba, kterého ale od letectva vyhodili, protože měl silnou alergii na mléko a kvůli tomu kdysi téměř způsobil katastrofu na londýnském Heathrow. Americká viceprezidentka afrického původu zahajuje akci na vlastní pěst – ve vesnici jsou její příbuzní z otcovy strany. Makumba se nechá přemluvit a dramaticky přistává na letišti ve starém Iljušinu. Povstalci se blíží, do letadla se hrnou lidi, ale přednost mají matky s dětmi. I tak je plno. Přetížené letadlo se sotva odlepuje od země, ale nakonec stoupá. Matky a děti jsou zachráněny! Kvůli postupující armádě ale letoun musí vystoupat vysoko, ve starém stroji vzniká přetlak a v tu chvíli se to stane: již tak nalité prsy kojících matek se bolestivě nafukují, ženy se svíjejí, děti pláčou. Prsy jsou čím dál větší, ženy se v domorodém jazyce modlí k některému ze svých bohů, ale je to marné. První prs nevydrží nápor tlaku a vystřikuje silný proud mléka. Následují další a další prsy. Mléko už teče po podlaze a dále stoupá. Musí se utěsnit dveře do kokpitu, kvůli silné alergii pilota, ale dvířka jsou stará, netěsní a panty jsou vyviklané. Hladina mléka už je skoro u okýnek, záběry na stříkající prsy se střídají s ohnivým peklem války na zemi. Letušky se brodí v mléce. Kapitán Makumba se naloká a přestává dýchat. Jedna z letušek zápasí s dveřmi letadla a podaří se jí je otevřít. Mateřské mléko vytéká ven a dopadá na dětské vojáky dole na zemi. Kapky mléka vtékají dětským vojákům do úst a jim se otevírají hluboko zasunuté vzpomínky na jejich matky s prsy nalitými mlékem. Odhazují zbraně. Pláčou. Vidíme to jejich očima: obrovský prs přes celou obrazovku s připravenou bradavkou se blíží… a zde se polospánek prolíná s mojí realitou: děťátko, naše děťátko, malý Mikuláš saje a už nepláče, už se nekroutí, už je všechno jak má být… A my jsme zase o 4 hodiny dál, už svítá, je ráno. Ani to nebolelo. Dobrou noc!

  Můj dobrý přítel a souputníkčervenec 2023

  Tak blízko od dlabání kmenů na kolébky
  ke žlabu prázdné, vyjedené lebky.
  Tak blízko od hlaviček prázdných, co jsou kolíbány,
  k dobzučelé, duté, vosí báni.

  Můj dobrý přítel a souputník, vinař a vinárník, ale také spisovatel a klobásník Bogdan Trojak vydal po dlouhých letech sbírku poesie. Bogdan naštěstí netrpí falešným klimatickým žalem, ani se nevyžívá v dalších moderních pseudotématech, jako jsou mnohočetnost pohlaví nebo nevyjasněný gender, pozdní vyprázdněný feminismus nebo česká spoluvina na otroctví (do kterého byla podle směšných teorií Markéty Křížové z FF UK nepřímo zapletena i babička Boženy Němcové tím, že „ta sice tkala houně pro vojáky, ale v oblasti jejího rodného Podorlicka se tkaly látky s velmi pestrými vzory, které se přes německé přístavy prodávaly do Afriky, a skleněné korálky z našeho pohraničí se používaly k obchodu s otroky, takže se z toho nevyvlékneme“, abych tento podivuhodný myšlenkový konstrukt Křížové citoval přesně). Bogdan píše verše po staru: o lásce a milování, Vesmíru, křehké kráse, o životě a smrti, o Bohu, zkrátka o věcech, které nás dalece přesahují a budou tady s námi (a pro nás!) i po jaderné apokalypse nebo podvolení islámem, ale v dnešní progresivní liberální totalitě skomírají, jsou zesměšňovány a je jim předhazována dinosauří zastaralost, sexismus a považte – i humor. A navíc se mu to rýmuje! To je strašné! Ne nadarmo psal Milan Kundera v 80. letech o agelastech, tedy o lidech, kterým chybí smysl pro humor a nejsou schopni se komičnu smát (já dodávám že se dnes sice smějí, ale maximálně tak pomocí pokřivených smajlíků, a to pouze dezolátům a chcimírům na ošklivých protivládních demonstracích nebo když granát na frontě roztrhne toho pravého podčlověka), protože oni v každém skutečném žertu vidí svatokrádež a kde je svatokrádež, je i inkvizice a svatý, fanatický boj na život a na smrt, jak se každý den přesvědčujeme na sociálních sítích.

  Ano Bogdan Trojak i v poesii dokazuje svůj smysl pro komično, navíc neškemrá o žádné granty a snad právě proto nemusí nikomu, kdo je uděluje, odezírat z úst, co právě letí, co by se napsat mělo, nemusí držet prst na tepu doby, jemu stačí tep vlastního srdce. On totiž tím srdcem ty verše píše, asi jako geniální zpěvačka nezpívá pouze hlasivkami, ale dává do toho i to dole – no však víte co. Píše, protože ho to baví, má co říct a hlavně: umí to.

  Sbírka má název Uhrwerk, vydalo ji brněnské nakladatelství Host, obsahuje asi 40 básní a básniček a tři sny, nad kterými se budete dojímat i vzdychat vzrušením, a ti citlivější z vás uslyší i Boží smích.

  Do nebes

  Mě lákaly vždy vertikály,

  ta místa, odkud ptáci kálí.

  A jestli si někdo myslí, že tuto pochvalnou recenzi píšu zadarmo a pouze z lásky k dobré poesii, tak se samozřejmě hluboce mýlí. Doba je zlá a Bogdanův ryzlink ze Žernosek tak zatraceně dobrý, že se tímto veřejně hlásím o jednu lahev, barde!

  Na festival do Kielučerven 2023

  Zatímco v české kotlině vrcholily přípravy na zápasy v bahně mezi Toybox a Mornštajnovou a roztleskávačky z Alarmu si nechávaly narůst delší chloupky na nohách, aby rozdráždily všech 57 fandících pohlaví, využil jsem pozvánku na 21. ročník evropského literárního festivalu románových debutů do německého Kielu. V tomto krásném přístavním městě jsem nikdy nebyl a to, co jsem o něm četl, mě láká. Základna ponorkového loďstva německého námořnictva, nobelovky zdejších rodáků, matjesy v housce, platejs na grilu. A také touha poznat mladé evropské autory a jejich témata.

  Po několika upozorněních, že německé dráhy už nejsou to, co dřív (kromě častých stávek zaměstnanců zde hrozí i náhlé bezdůvodné rušení spojů a o psychicky narušených cestujících s dlouhým nožem nemluvě), jsem se rozhodl, že místo vlakem poletím letadlem do Hamburku a pak se nějak do Kielu dokodrcám. Nejpříjemnější spoj byl přes Vídeň. Z Ruzyně jste v tam asi za 35 minut, což je velmi osvěžující. Letušky cestou ani nestačí rozdat kulatou čokoládu a už se přistává. Zde se přemístíte poklusem k terminálu 27 a hupsnete na spoj do Hamburku. Vystoupáte do letové hladiny a najednou je vám nějak mdlo, chce se vám spát, zavírají se oči… a šupem dolů! Z repráčků se ozývá: „Emergency! Emergency! Nedostatek tlaku!“ Letušky začnou pobíhat s kyslíkovými lahvemi do pilotní kabiny a řvát na lidi, kteří jsou ve stresu, někdo brečí, někdo se modlí: „PLEASE IMMEDIATLEY STAY AT YOUR SEATS!“

  Z mrákot mě probouzí napětí, které v řídnoucím vzduchu doslova jiskří. Ne, celý život mi před očima neběžel, byl jsem podivně klidný a říkal jsem si: a je to tady, jeden výlet do Kielu a neuvidím svoje páté dítě. No tak snad to v tom očistci dám. Hlavně ať udělají zádušní mši.

  Po téměř střemhlavém sestupu na nouzovou hladinu 3000 metrů se najednou vše uklidňuje, řeší se, jestli přistaneme nouzově v Berlíně, ale kapitán se rozhodne pokračovat do Hamburku. Lidé, kteří ještě před chvílí netečně seděli vedle sebe se sluchátky na uších, jsou najednou srdeční a otevření. Blízkost smrti evidentně spojuje.

  V Kielu mě hned při příjezdu zaráží jeden znepokojivý architektonický detail: tolik stejných plastových eurooken najednou jsem nikdy v životě neviděl, ať jsou to staré domy nebo nové, zřejmě mají jeden předpis, jednu normu, jinak si to neumím vysvětlit. Představuji si za 20 let Malou stranu s těmito okny, na střechách solární panely a na Petříně větrné elektrárny a je mi trochu ouzko. Snad bude literatura rozmanitější.

  Literaturhaus je romantická hrázděná vilka usazená v krásné botanické zahradě hned vedle fjordu. Plastová okna kupodivu nemá. V letáčku se dočítám, že se zde konají různé literární akce a autorská čtení (v Německu velký zdroj příjmů). Přijíždím rovnou na zahájení, kde se bohužel podává pouze veganské občerstvení. Naštěstí pivo zřejmě stále patří mezi veganské potraviny a brémský ležák není vůbec špatný. Mladé autorky a autoři z celé Evropy a jejich nakladatelé se právě představují a mám tak možnost hned zkraje poznat několik zajímavých románů: třeba slovinský příběh o traumatu z potratu vyprávěný samotným potratem, dále zde máme finské trauma ze znásilnění v dětství (doufám, že o tom brzy napíšou v Alarmu), nebo francouzské trauma z klimatické změny, experimentální text ze „žhavého nitra současného aktivismu“. Jsem tady správě! Jako materiál pro mou detektivku „Vražda na grantu“ je to vynikající. A co bylo dál? To vám prozradím příště.

  Březen je od slova březíkvěten 2023

  Zatímco literární obec v těchto dnech žije nesmyslným sporem Toybox vs. Mornštajnová, ke kterému snad už chybí jen stanovisko vyšetřovací komise ministerstva kultury nebo „muže, který řídil trabant“, já prožívám něco jiného, i když o znásilnění taky tak trochu jde. Březen je od slova březí, duben - máš velký buben, květen – štěněty hněten. Ano, můj dnešní text bude o těch malých chundelatých kuličkách, které všichni tolik milujeme. Štěňata. Ňufíci. Krtečci. Ťuťu ňuňu.

  Ale aby naše jezevčice Aida mohla mít v květnu štěňátka, musela být nejdříve nakryta. A to bývá u plemen s dlouhým tělem a krátkýma nožkama (pánové, představte si sami sebe při souloži s dvojnásobně dlouhým trupem a údem někde mezi koleny, jak se musíte trefit zezadu na to správné místo u partnerky, která pořád uhýbá a chce vás zabít) velký, často nepřekonatelný problém.

  Na Petříně při venčení jsme potkali krásného pejska s fajnovým rodokmenem, slovo dalo slovo a čekali jsme, až bude naše Aida hárat. Mezitím jsme načetli všechny možné příručky, zjistili zaručené pravdy a konečně někdy po Vánočních svátcích jsme mohli jí „na to!“. V té době vrcholila covidová krize, lidé sice byli vzájemně nedůvěřiví a bez roušek někdo nedal ani ránu, nám se však podařilo natrefit na příjemný, solidní pár lidí, kteří byli oba normální a nevyžadovali respirátory na návštěvě. Mimochodem pamatujete, co všechno se tehdy dělalo „ve jménu vědy?“ Hrozná doba! Ale zpátky ke krytí. Vytipovali jsme plodné dny a dohodli jsme se na pravidelné frekvenci: dopoledne u vás, odpoledne u nás.

  Již první návštěva skončila nezdarem. Pejsek chtěl, ale Aida vrčela něco ve smyslu: „pokud se ke mně přiblížíš, ukousnu ti koule!“, a počkali jsme raději na další den.

  Velice brzy jsme zjistili, že bez alkoholu to nepůjde. Nemyslím tím, že bychom chtěli nějak rozparádit psy, ale vzájemná trapnost nezkušených chovatelů, kdy jeden z nich klečí u trápících se jezevčíků, pomáhá zavádět a ptá se u toho své ženy: Marcelko, nemám jí tu píčulinku nějak roztáhnout? Nebo když paní, celá postříkaná od svého nedočkavého psa, na vás vzhlédne a hlesne: tak a teď nevím Ríšo, jestli mu tam ještě něco zůstalo… Ta vzájemná, oboustranná trapnost se dala překonat jen kvalitním přívlastkovým vínem.

  Když další den přišli a paní měla na rukách nějakou nepříjemnou vyrážku s tím, že to psí semeno je nějak agresívní, pochopil jsem, že dnes anebo nikdy! Chytil jsem svou milovanou fenku, její hlavu jsem držel ve svých dlaních, pes naskočil a akt znásilnění se povedl. Dívala se u toho na mě těma svýma očima a jako by říkala, co jsi mi to provedl? Já ti tolik věřila a ty mě takhle zradíš?! Nemusím snad říkat, že ten její pohled mě trápí dodnes. Leč nepovedlo se. Veterinář za několik týdnů na ultrazvuku nic nenašel a nastalo velké zklamání. Tolik utrpení a nic? Ani jedno? Při dalším hárání se solidní pár už raději omluvil a musím s úlevou říct, že na Petříně jsme se už nikdy nepotkali. No představte si, jak se po několika minutách rozpačitého ticha té milé paní ptám: a co ten ekzém, už je to lepší? S vidinou štěňat už jsme se rozloučili. Ale po dvou letech nastal obrat. Naše soužení (a souložení) má happy end! Na Ladronce se objevil, kde se vzal, tu se vzal, krásný jezevčí princ. Jmenuje se Tonda a byla to láska na první pohled. Šlo to jako po jezevčím sádle. A po druhém pojišťovacím krytí jsem ještě stihl utkání Slávie proti Plzni, s čímž jsem tedy nepočítal a bral jsem to jako něco, co musím obětovat. A jak to tam nasázeli sešívaní, zaskóroval i Tonda. Aida nyní vypadá jako Helmut Kohl a v okamžiku, kdy dopisuji tyto řádky, začaly kontrakce. Tak držte palce nebo tlapky, jdeme na to!

  ELFduben 2023

  O umělé inteligenci už bylo napsáno mnohé, funguje to celkem dobře, na banální texty přímo výborně, ale nešlo si nevšimnout jisté korektnosti, kterou to má předem nastavenou. Příklad: „napiš deset vtipů o mužích.“ Za vteřinu je máte. „A teď napiš deset vtipů o blondýnkách.“ A dostane se vám poučení, že sexismus je špatný, že by to mohlo někoho zranit a že to prostě nenapíše. Aleluja! Zde je přece ta pověstná nika na trhu psaní! Pište tak, jak umělá inteligence nikdy psát nebude mít dovoleno, a máte vyhráno. Tedy nekorektně, klidně sexisticky a neberte si servítky. Tak tedy zkusme to takhle:

  ELF je novela o stárnoucím cenzorovi z blízké budoucnosti. Cenzor, který trpí Alzheimerovou nemocí, bojuje s výpadky paměti, kterou – narozdíl od skutečnosti – může měnit pomocí drog. Hlavní postava – bývalý hlavní cenzor a samosoudce internetového technologického giganta z dob totality, vzpomíná na svou pracovní minulost a na sklonku života si uvědomuje, že svou cenzorskou činností škodil nejen rozvoji svobodné společnosti, ale i konkrétním lidem, které profesně likvidoval. Pomocí psychedelických drog se dostává do svých vzpomínek, aby minulost alespoň částečně napravil. Věří totiž, že pokud změní svoje vzpomínky a nasměruje sám sebe v nově prožívané a alternativní minulosti jinam, uleví před smrtí svému svědomí.

  Psychedelické drogy ho ale často zavedou do míst, které si vůbec nepřeje navštívit, do jeho nejtajnějších myšlenek a vzpomínek, které už sám dávno vytěsnil, a touha po odpuštění se brzy začne rozplývat ve fantastickém toku krutých asociací.

  Letuška mi dala na sebe číslo a informaci, že má v Dubaji malý byt. S tím už se dá pracovat. Věděl jsem, že nesmím usnout, protože bych se mohl probudit ve světě, kde mě to nebetyčně sere: doma, kde si nebudu nic pamatovat. Kdežto tady se mi líbilo.

  Sáhl jsem před sebe na obrazovku, abych si ukrátil cestu nějakým filmem. Bylo mi celkem jedno, na co se podívám, kritéria výběru jsem si nastavil velmi nízko, v podstatě mi šlo jen o to, abych se nemusel dívat na homosexuály (kvóty povinného procenta zkonzumovaných filmů s LGBT tématikou tohoto roku ještě evidentně neplatily). Proklikal jsem se do sekce bláznivé komedie, kde mě zaujal islandský snímek o muži s transplantovaným mozkem delfína. Děj pojednával o neurochirurgovi, který měl problémy s alkoholem a omylem transplantoval část mozku kytovce do hlavy hudebního skladatele, který dostal mrtvici. Když se na omyl přišlo, bylo již pozdě, chirurga vyhodili a on skončil na ulici. Hudební skladatel se po dlouhé rekonvalescenci, která byla plná komických momentů (muž mluvil pouze delfíním jazykem a začal skládat velrybí operu) a dramatických zvratů (delfíni jsou především oplzlí znásilňovači), dostal na červený seznam ohrožených druhů IUCN. Z toho důvodu byla skladateli přidělena osobní komisařka OSN, jež byla zároveň aktivistkou bojující za zákaz lovení velryb. On se do ní zamiluje, ale jeho láska není opětována, protože komisařka je lesba. Skladatel ji naučí delfíní jazyk a snaží se ji přesvědčit, že sexuální orientace je pouze sociální konstrukt a že si každý může vybrat, co chce ze široké škály sexuálních variací a mutací. Zde mě film trochu zklamal, ale pochopil jsem, že tvůrci museli splnit nějakou povinnost vyplývající z přihlášek na Oscara, nicméně předělávání lesbičanky slibovalo legrační divácký zážitek, tak jsem se díval dál. Skladatel mezitím dokončil monumentální dílo a blíží se premiéra ve švédském Malmö. Týden před premiérou vyláká aktivistku na moře pod záminkou romantického výletu: pozorování velryb. Zde se protínají dějové linie: chirurg alkoholik si totiž celou dobu nemůže najít pořádnou práci a nakonec získává místo turistického průvodce na bývalé velrybářské lodi, která slouží už jen k vození turistů. Dochází ke konfrontaci: chirurg obviňuje skladatele ze zpackaného života, on mu hvízdáním odpovídá a komisařka překládá. Hádka přivolává hejno delfínů, nadržených samečků - znásilňovačů - a odhaluje pravý záměr skladatele: hromadné znásilnění komisařky na otevřeném moři. Pyje delfínů buší v podpalubí do stěny lodi a šílený skladatel se snaží dostat ženu do vody. Ona se brání a hledá záchranu u bývalého chirurga. Ten nachází ve strojovně staré zrezivělé harpuny a začíná střílet po delfínech. Norské moře se barví do ruda. Komisařka se ale odmítá podílet na zabíjení kytovců a to se jí stává osudným. Nahý skladatel ji mrští do vody a vrhá se na ni. Bývalý chirurg na něj míří poslední harpunou a prožívá dilema: delfína zabít umí, ale člověka? A je člověk s částí mozku delfína ještě součástí lidstva?

  V tu chvíli film přerušilo hlášení kapitána letu: “Vážení cestující, blížíme se do oblasti velkých turbulencí, proto žádáme, abyste se vrátili na svá místa a připoutali...

  O jednom vzrušujícím literárním pátráníbřezen 2023

  Čtu si takhle po večerech mnohovrstevnatý román Prám od mého oblíbeného Václava Kahudy a na začátku jedné kapitoly upoutá mé unavené oko citát z jakési krásné knihy, která se jmenuje Atlas frnd: „Marie. Nugátová, plachá, pasivní polykačka samoty, pije svit noci. Řekla mi: Jsem enycklopedie náhody. Heslo: Plaveme v lese.“

  Už se mi nechce spát, vzrušení z touhy vlastnit tuto knihu a listovat si v ní vybudilo mou nervovou soustavu jako krystal zakázané drogy. Běžím k počítači a snažím se najít, jestli ten atlas skutečně existuje anebo zdali to náhodou není nějaký Kahudův žert.

  Nic. Vyhledávač se mě ptá: Did you mean atlas friend? Proklikávám se dál a dál, ale nikde nic, ani jedna zmínka. Nevzdávám to a píšu kamarádce literární publicistce, která se s Kahudou zná, jestli ví něco o Atlasu frnd. Neví a je jí to líto, taky by si atlas prohlédla. Obracím se na své přátele spisovatele, kteří neodpovídají, možnost napsat vydavateli, ať kontaktuje samotného autora, nechávám jako poslední. Ty neumíš hledat na vyhledávači? Rozsvítí se na mě druhý den odpověď zkušeného přítele. Používej booleovské oprátory, jinak najdeš jen hnůj. A přidává odkaz na literární časopis Tvar z roku 2001, kde je o knize zmínka v rubrice Veselý švihák uvádí. Cituji: ATLAS FRND – unikátní samizdat z dílny tvůrčího okruhu Salvet Underground. Svazeček zdobí podtitul „sepsal a zakusil Honza Hnůj“, což je klouzavý pseudonym několika členů zmíněného společenství. Atlas frnd – toť de facto básnická kolekce milostné poezie, koncipovaná jako lexikon dívčích ohanbí, přičemž exaktní evidence se mnohdy překlápí do surreálných mlh: Marcela (říjen 1992) „Hustá, sametová, tygří, /halucinantní, / s vůní ledové kávy, / podobna čárce v písečné duně. Nebo: Gréta (nedatováno) „Nugátová, mlsná, / lagůna přikrytá vlasy zemřelých, / ulpívá na hrotu, / závrať kníru.“ Na pikantnosti sbírce přidává fakt, že ke každé básni je vlepen pramínek intimních chloupků jmenovaných slečen. Mnohé se zdají autentické, u Gréty, Eriky a Aničky jde však buď o třásně z koberce, nebo štětinku do vzduchovky.

  Tedy existuje! Krásné dílo prostoupené láskou k úzkému prostoru ženského těla dávajícímu nekonečnou rozkoš a život, ta kniha někde je a čeká na mě i se svými třásněmi! Po tomto zjištění už je celkem jednoduché najít, že další zmínka o ní se nachází v Antologii české erotické literatury 1990-2005, kterou sestavili Radim Kopáč a Jan Nejedlý. Zoufalá otázka pubertálního syna, co mi má dát jako dárek pod stromeček, má tedy jednoduchou odpověď: Sežeň mi hochu knihu Jezdec na delfíně, tak se totiž antologie jmenuje.

  Je po Štědrém večeru, kůstky z kapra chladnou na opuštěných talířích, netrpělivě roztrhané papíry jsou uklizeny, dětský smích dobublává, všichni jdou spát. Já si konečně potichu otvírám antologii plnou nejen erotických textů, ale také hanbatých fotografií, a nořím se dovnitř. Než najdu zmínku o Atlasu, zjišťuji, že na konci antologie je humorný výběr seznamovacích erotických inzerátů: „Která štíhlá žena z Domažlic nosící páskové pantofle mi nechá cucat chodidla ve svém bytě? Zaplatím 300 kč nebo uspokojím. Trvalý vztah vítán.

  Nebo: 30-ti letý profesor perverze nabízí svá chlupatá prsa vašemu přírodnímu sektu. Momentálně ve výkonu trestu. Jaro 1998.“

  Musím říct, že syn, který mi tu antologii dal, se na mě od těchto Vánoc dívá trochu jinak. Našemu vztahu to rozhodně prospělo. Od ženy jsem dostal ultrazvuk mého pátého potomka, narodit se má v létě. Na konci tohoto textu připojuji svůj vlastní inzerát.

  Plachý literát 46/175 s bílými hedvábnými rukavičkami hledá Atlas frnd. Prolistuji, přivoním, vrátím v jiném stavu.

  Tak to chodí léta Páně 2023únor 2023

  A tak se stalo, že léta Páně 2023 lidstvo čelilo krizi monumentálních rozměrů. Světu docházela energie a veškeré snahy o nalezení nových zdrojů selhaly. Osud tomu však chtěl, že se řešení objevilo na tom nejnepravděpodobnějším místě - na pultech knihkupectví.

  Zjistilo se, že knihy, ty staré zaprášené svazky, které už nikdo nečte, jsou vlastně z papíru. A jak se ukázalo, papír se vyrábí ze stromů. A stromy, jak dokázala věda, jsou vyrobeny z celulózy. A celulóza, jak nám říkají odborníci, je forma cukru. A cukr, jak ví každý školák, lze zkvasit na etanol.

  A tak bylo rozhodnuto, že nejlepším řešením bude spálit všechny knihy. Ne jen tak ledajaké knihy, ale zakázané knihy. Ty, které stejně nikdo nečte. Knihy, které jsou plné nebezpečných myšlenek a podvratných nápadů. Knihy, které kazí mládež a zpochybňují status quo.

  A tak začalo velké pálení knih. Knihovny a knihkupectví byly vypleněny a ulice byly lemovány ohni. Vzduch naplnil pach hořících stránek a praskání plamenů bylo slyšet na míle daleko. Lidé se však nenechali vyděsit, protože věděli, že je to pro vyšší dobro.

  Jak knihy hořely, etanol tekl proudem a energetická krize byla zažehnána. Světla svítila dál, auta jezdila a továrny dál hučely. A vše bylo v pořádku.

  Ale když se popel usadil a kouř se rozptýlil, stala se zvláštní věc. Lidé si začali uvědomovat, že jim něco chybí. Nedokázali to přesně pojmenovat, ale věděli, že se ztratilo něco důležitého.

  A tak se stalo, že léta Páně 2023 lidstvo čelilo krizi monumentálních rozměrů. Světu docházela energie, ale za jakou cenu? Jak by řekl Kurt Vonnegut: "Tak to chodí."

  Možná si řeknete, že jsem se zbláznil, když doporučuji řešit energetickou krizi pálením knih. Ale já tato slova nepsal! Psala je za mě umělá inteligence, nebo chcete-li CHAT GPT. Bylo to hotové asi za 2 vteřiny a můj úkol zněl: napiš satirický článek ve stylu Kurta Vonneguta na téma pálení zakázaných knih jako řešení energetické krize. Byl jsem zvědavý, jak to dopadne a ehle! Článek byl na světě. Pokračoval jsem dál a požádal jsem ty jedničky a nuly, aby napsaly motivační projev politika, který obhajuje vznik nového Úřadu pro zakazování nebezpečných knih, ale s důrazem na to, že se v žádném případě nejedná o cenzuru. Uběhly dvě vteřiny a pink! Projev byl napsán. A musím uznat, že byl skvělý, dovedu si představit, že kdyby ho přečetl dobrý herec, nikdo by proti vzniku úřadu neprotestoval. Pak jsem chtěl biblický žalm na stejné téma (pálení zakázaných knih) a hned po té báseň ve stylu Williama Blakea. Ano, napsalo to i děj filmu od Woodyho Allena. Čím přesnější (a zdánlivě složitější) zadání, tím lepší výsledek. Je to celkem hrozivé, ale nějakým zvráceným způsobem se mi to líbí, masochisticky zadávám umělé inteligenci další a další úkoly, i když vím, že obyčejní pisálci, ti praví, pomalí, z masa, kostí, žaludečních vředů a psychických traumat stvoření autoři, nebudou mít brzo co žrát. Ale dnes ještě ne. Dobře – a co tedy s honorářem ta tento sloupek? Zasloužím si ho vůbec? Abych byl poctivý, pokusím se ho utratit spolu s nějakou nižší formou umělé inteligence – a zřejmě ho naházím do automatů nebo si koupím robotický vysavač.

  O snech, kamarádech a bytí ve střední Evropěleden 2023

  Blikla mi zpráva, píše kamarád, zdají se mu často výpravné erotické sny, tak si je zapisuje a nějaké že mi mailem posílá, prý jestli mám zájem si je přečíst. Samozřejmě! Sem s nimi, posílej! Mně osobně se dlouho žádnej erotickej sen nezdál, když už se mi něco zdá, tak to jsou horory, odpovídám a tiše mezi řádky závidím. Asi je to v těch mezerách poznat, protože mi odepisuje: tak si piš aspoň ty horory. Ne to nejde, jsou příliš krutý… Ale nedělej chudáka, provokuje.

  Stojím na jakémsi nádraží. Odvedli mi mé tři syny do války a máme povoleno se alespoň s nimi rozloučit, než odjedou na frontu. Hledám je mezi odvedenci, hudba žádná nehraje, tihle hoši odcházejí do války pochmurně, potichu, bez kapely, bez radostně očekávaného hrdinství, lidé se na mě zezadu tlačí, každý se chce se svými blízkými rozloučit, ale nemohu ty svoje synky najít, dav mě odnáší pryč, naštěstí se mi podaří vylézt na nějaký vyvýšený perón, tak už je vidím, támhle jsou, jdu blíž, ale nejsou to oni, všichni ti mladí odvedení hoši jsou nějak předčasně zestárlí, mají netečné, tvrdé výrazy, vypadají jako kriminálníci, určitě jim není 18, 19, ale spíš vypadají na 40, v jejich tvářích jsou vyryty hluboké vrásky a jejich mrtvé, tmavé oči na mě bez zájmu civí, to přece nejsou moji kluci, to musí být omyl, to je někdo úplně jiný, je to pluk vytvořený z vrahů, ptám se někoho, kde jsou ti naši kluci, ale lidé odpovídají, no to jsou oni, jsou teď jen vycvičení, je to elitní jednotka, jak jim to teď sluší! Vlak odjíždí a já se nestihl rozloučit, neměl jsem s kým.

  No ty vole… to si radši nezapisuj, to je hrůza, odpovídá přítel na telefonu. Ne všechny sny jsou o válce, to je spíš výjimka, přiznávám, třeba se mi zdálo, že jsem pomáhal zavraždit ženu jednoho známého herce, který měl problémy s rozvodem, a pak jsme museli spolu ukrýt její tělo. Nechal mě udělat všechnu špinavou práci, jen pokuřoval a komandoval mě, kopal jsem několik hrobů a nepomohl mi, protože ho bolely záda.

  To je mu podobný… a podařilo se? Jo, podařilo, pak nás vyslýchali profíci z pražský mordparty, ale měli jsme dokonalý a neprůstřelný alibi. Jo? A v čem spočívalo? To jsem bohužel zapomněl, ale nějak to souviselo se svatbou, mlžím. Škoda, zamýšlí se, a kdybych já potřeboval někoho to… pomohl bys mi když tak? Tobě vždycky, kamaráde. Dík, to já nic ze snů nezapomínám, kontruje, a to mě právě mučí. Všechny ty erotický scény mám v hlavě ještě tejden a to si nedovedeš představit, jak mě to trýzní. Já už si kamaráde asi nikdy nevrznu, jen v těch snech. A odkdy se ti zdají ty horory? Přiznávám se, že od té doby, co jsem výrazně omezil alkohol. A další část těch snů se skládá z toho, že chodím od hospody k hospodě a piju strašně dobrý piva. Pak přilétnou ptáci, něco jako kolibříci, ale černobílí a oni ze mě to pivo vysávají těma svejma zobáčkama. Tak zas začni pomalinku chlastat a ono to přejde, zkušeně radí. Jak dlouho nepiješ? Asi tři, čtyři dny. Hm… Tak to musíme na jedno. Píšu, že uvidím, že chci ještě chvíli nepít. To neděláš dobře s tím alkoholem, to tě může zabít! Já vím, já se polepším. A co by sis dal, ptá se mě a čeká nejspíš dlouhý lyrický popis vysněného pití. Píšu mu pravdu: vlastně jsem si právě otevřel jedno pivo. Je to dobrý, bože, jak je to dobrý! A bude, neboj, uklidňuje mě, i na tu dálku cítím, jak si oddechl a hned dodává: jak psal Hrabal, ve střední Evropě nelze žít jinak, než permanentně podnapilý. A já vím, že jako vždy má pravdu.

  MF DNES2023–2024

• Reportér

  Texty pro měsíčník, který si na čtení nechává čas.

  Číst texty ↗

  Reportér magazínTexty

Co jsem řekl novinářům o knihách, seriálech, reklamě a době.

• Reklamy už nejsou tak sexy. AI je vytvoří za deset sekund ↗Radio Prostorkvěten 2024
• Někdo se zde zbláznil a já to nejsem ↗Krajské listy · Jiří Kačurúnor 2024
• Mám pocit, že se dost blížíme k soudružskému uvažování ↗Deník · Filip Lukeškvěten 2022
• Ať si mladí aktivisté žijí ve sdílených ekonomikách a nechají ostatní na pokoji ↗Aktuálně.cz · Tomáš Macakvěten 2022
• Humor z reklamy zásadně mizí (podcast s Jinej gang) ↗Médiář · Ondřej Austduben 2022
• Nová generace ztrácí smysl pro humor ↗Právo · Štěpán Kučerabřezen 2022
• O Zkáze Dejvického divadla: Budete se hodně smát ↗Trutnovinky · Michal Bogáňúnor 2019
• Petra Zelenku jsem nevykradl ↗Právo · Jindřich Göthlistopad 2018
• Léta v Saatchi s Ivanem Trojanem (s Tomášem Löbelem) ↗Marketing & Mediaúnor 2018
• V reklamě chodí všichni okolo horký kaše ↗Objevit.cz · Pavla Lokajováúnor 2014

Třicet let v reklamě. Nejradši vymýšlím postavy, na které se lidi těší víc než na pořad, který přerušují.

• T-Mobile

  Deset let nepřetržité práce na legendárních kampaních. Motorkáři s Vojtou Kotkem a Lukášem Pavláskem, Volejte Zadara, Pojď mi hop! s Jakubem Kohákem a čtyři roky s Ivanem Trojanem.

  Saatchi & SaatchiKreativní ředitel
  10 let

• Fio banka

  Úspěšná série Pro všechny světské radosti se Štěpánem Kozubem a Petrou Nesvačilovou.

  Jinej gangSérie spotů

• Bauhaus

  Vojtěch Kotek jako manžel, který neumí nic, a Zdeněk Charvát jako prodavač s nezaměnitelným hláskem, který ví všechno.

  Jinej gangSérie spotů